Bydlení v malém bytě

Je to už opravdu hodně dlouho, kdy jsem rodičům řekla, jestli se nemůžeme přestěhovat. Měla jsem dva mladší sourozence a bydleli jsme v dva plus jedničce. Bylo nás tam opravdu hodně, když nepočítám ještě velkého německého ovčáka, tak nás tam bylo dost a mě to dost vadilo, Řekla jsem rodičům, že přeci není normální, abychom my jako velká rodina bydleli v malém bytě. Řekla jsem rodičům, jestli bychom alespoň nemohli mít já se sourozenci vlastní místnost, aby vlastně byla také ložnice a obývací pokoj. Rodiče říkali, že už také nad tímhle uvažovali, ale že se bojí vzít si hypotéku.

Já jsem jim řekla, že přeci už také rok vydělávám a že bych s hypotékou klidně pomohla. Rodiče se na sebe podívali a stále ještě odmítali. Oni totiž odmítali, abych já jako jejich dcera platila hypotéku. Jenomže mě by tohle vůbec nevadilo. Mám totiž nadstandardní plat a řekla jsem si, proč bych nepomohla. Navíc vlastně já bych si pomohla i sobě. Bylo by větší soukromí. Kdybych potom do většího bytu pořídila nějaké dvoupatrové postele, tak mladší sourozenci by měli dvoupatrovou postel a já bych si potom pořídila nějakou postel s nebesy, abych měla nějaké soukromí, třeba na čtení knihy anebo na jazykové kurzy. Jazykové kurzy mám moc ráda.

Sama jsem si ale řekla, že až budu jednoho dne bydlet sama s partnerem, že bych chtěla nějaký malý domeček na kraji města anebo veliký dům, ale opravdu s velikou terasou. Protože my u nás v malém bytě nemáme vůbec žádný balkon, natož terasu, takže když chceme jít třeba ven se opalovat anebo si dát třeba kávu na sluníčku, tak musíme jít přes celou bytovku. Sice to je malá bytovka, je tam asi jenom osm bytů, ale i tak nám tohle vadí, že vlastně nemáme své soukromí. Jsou tam navíc také tenké stěny a je to nepraktické. Takže pokud i vy váháte, jestli bude v kvalitním bytě anebo levném bytě, tak raději si dejte předpoklad, že dražší byt bude lepší.